Goši a Izrael - Fortuna Moravia

JAK TO VŠECHNO ZAČALO…

Těžko říct, kde byl ten osudný začátek. U krytí? U porodu? Dnes je to už jedno, Goshir je zde a zde zůstane.

Pochází ze 13-ti štěňat, které se 8. listopadu 2013 narodily naší obdivuhodné, milované, zbožňované Fergie. Fergie štěňata rodila, jak já říkám, jako by “kadila” Když se narodilo dvanácté a Fergie se chystala ke spánku, vzala jsem to jako znamení ukončení nějaké šílenosti. Protože vždy po porodu jezdím s fenou k veterináři na kontrolu, odešla jsem se obléct a trochu se vzpamatovat. Nejraději bych dala hlavu pod studenou sprchu, ale byl listopad a mě čekala cesta do Brna. Vrátila jsem se do ložnice k feně a k mému snad milému překvapení na mě čekalo štěně číslo třináct
Už bez nějakých pocitů jsem přestěhovala štěňata na vyhřívanou podložku, sebrala fenu a jela na veterinu, s tou možností, že bude rodit i v autě. Fergie na mě koukala s rozesmátou tlamičkou, jako by mi chtěla říct “to jsem šikovná holka, máš radost, že jo?” Pohladila jsem ji a přisvědčila, že je opravdu moc šikovná a radost že určitě mám. A v hlavě už plno starostí

Na veterině mě ujistili, že žádné další štěně už nebude. Nevím, jestli jsem jim věřila, protože na ultrazvuku během březosti mi taky říkali, že bude max. 7 štěňat Ale budiž, Fergie dostala injekci na lepší vyčištění dělohy a hurá zpátky za miminkama.

Radosti a starosti kolem 13-ti pupísků zde popisovat nebudu, to by vyšlo na nový blog, třeba někdy příště. Ale hlavní je, že se narodil GOSHIR…

V tom počtu byl prostě jen některé štěně. Měl tmavě zelenou šňůrku, to si vybavuji, víc nic. Až během odběrů, jak se počet štěňat zmenšoval, tak jsem měla možnost se zaměřovat více na jednotlivá štěňata a pozorovat je. Goshir byl nenápadný, neotravoval, nijak moc společenský, prostě kliďas.

V šesti týdnech si ho zamluvila p. Renata Kulczyk z Polska pro svého známého. Za tři týdny rezervaci zrušila, že její známý má nějaké problémy. Krátce poté byl zamluven p. Natalii Knizhnik z Izraele a zde začíná Goshirův, a vlastně i náš, neskutečný příběh.

Goshir cestuje…

Po vybavení exportních formalit pro vycestování psa do Izraele, mimochodem neskutečná to věc, byl začátkem března Goshir připraven na cestu. S novou majitelkou jsme komunikovali pouze přes FB Messenger, obě s gúglí angličtinou

takže super domluva

Natalia, tak se nová majitelka jmenovala, se na Goshira velmi těšila. Začali jsme tedy plánovat leteckou přepravu do Izraele. Normálně štěňata posílám přes cargo společnost, mám s nimi nejlepší zkušenost, ale to Natalia rezolutně odmítla. Dobře, řekla jsem, ať si tedy dopravu zařídí sama. Slíbila, že co nejdřív mi dá vědět. Dny ubíhaly a nic se nedělo. Což o to, Goshir doma nezavazel, místa je u nás dost a lásky taky, problém začínal být v tom, že se na nás hodně upnul. Všude za námi chodil a vítal nás již jako náš vlastní pes. Napsala jsem proto Natalii, že musí okamžitě Goshira odebrat, jinak bude mít Goshir problém s novým prostředím.

Po dlouhých domluvách Goshir v pondělí 7.4. večer konečně odlétá v doprovodu Evgeniya Sintcyn z Prahy do Tel Avivu.V úterý ráno nedočkavě otvírám Facebook a už mám na zdi fotografie Goshira, jak je v novém domově, v pořádku a snad spokojený. Je mi smutno, ale taky cítím úlevu, že cestu zvládnul. Ale je mi SMUTNO

Goshirův útěk…

Na středeční ráno hned tak nezapomenu. Probudím se, poslepu jdu vařit kafe a teprve začíná můj život Když mi bere sestřička krev, zvědavě koukám, jestli nezačne téct kafe. Jsem nefalšovaný závislák

Po vypití drogy přecházím k druhé závislosti, a to k mému telefonu. Ono těch závislostí je pravděpodobně víc, ale o tom později Beru telefon, otvírám Facebook a mám infarkt. Natalia prosí o pomoc při hledání Goshira!!!

Přesné znění zde:

СРОЧНО! СРОЧНО! СРОЧНО!
ПРОПАЛА СОБАКА в городе Мигдаль Аэмек ,улица Тимурим 21
тел.0528232572,0527863701
В ночь с 8-9 апреля в интервале 00.00-00.05 при очень случайных обстоятельствах, убежала собака,щенок 5 м-цев,породы миттельшнауцер.На нём был светло-коричневый кожаный ошейник.Убедительная просьба всех видевших,или знающих о месте нахождения собаки сообщить по тел.0528232572 или 0527863701.Собака откликается на кличку Гоши.
HELP!HELP!HELP!
On the night of April 8-9, in the range of 00.00-00.05 at very random circumstances, during the opening of my front door during opening my front door,dog ran away, 5 months old,Standard Schnauzer breed.He was wearing a light brown leather collar.Kindly requested all who saw, or know the whereabouts of the dog report.tel.0528232571,0527863701.Dog responds to the nickname Goshе.!דחוף !דחוף !דחוף !
!!! נמלט הכלב
זה קרה בעיירת מגדל העמק ברחוב תימורים 21
פל ,0528232572,0527863701
בלילה שבין 8-9 לאפריל בין השעות 00.00-00.05 בנסיבות מאוד אקראיות נמלט הכלב שלי ,גור בן 5 חודשים ,גזע שנאוצר בינוני (סטנדרטי),צבע פילפל\מלח(אפורי).הוא היה עם כולר עור בצבע חום בהיר. מתבקש כל מי שראה או יודע את מקום הימצאו של הכלב בדו”ח .לפל 0528232572 או 0527863701 כלב מגיב לכינוי גושי – ve městě Migdal Ha`Emeq, Israel.

Nevěřícně na to koukám, pak se štípu, jestli ještě nespím, a protože nespím, píšu Natalii na Messenger, co se přesně stalo. Protože Natalia se neobtěžovala mě informovat o situaci. Kdyby nebylo FB, snad bych ani nevěděla, že Goshir lítá po Izraeli

Po chvilce mi Natalia odepisuje, že v noci se vrátila z práce, otevřela dveře a Goši, jak jsme mu začali říkat, jí proklouzl mezi dveřmi. Časem vzniklo více verzí útěku, ale tahle byla první. No, a že ho hledají, ať nemám obavu, určitě se najde.

Obavu jsem měla. Měla jsem vztek na Natalii, proč nedala větší pozor. Ze vzteku jsem přešla do smutku a nebyla schopna ničeho, jen jsem myslela na Gošiho. Kde je, co se může stát. Cítila jsem obrovskou lítost a bezmoc, protože Goši mě utekl hledat a nemůže mě najít. A já jsem tak hrozně daleko. Neustále jsem byla na Facebooku, kde probíhala diskuse o hledání Gošiho, o novinkách, kde a kdo ho viděl, zda je v pořádku, atd.

Natalia a ještě několik jejich přátel ho chodilo hledat. Párkrát Gošiho zahlédli, volali na něj, ale jak je uviděl, utíkal od nich pryč. Chodil pouze k dětem a ke psům, s kterými si hrál. To trvalo do pátku, kdy jsem to už nevydržela a nabídla Natalii, že přiletím pomoct Gošiho hledat. Na moje zavolání určitě přijde. Pokud utekl kvůli mě a hledá mě, čeká na můj hlas. Nabídka byla bohužel striktně odmítnuta, v žádném případě ať neletím, Natalia ho najde a vše bude v pořádku. Byla jsem absolutně bezradná. Kdyby to byl jiný stát, tak se Natalie ptát nebudu a prostě jedu. Do Izraele ale bez pozvání se člověk nedostane, a i kdyby jo, bez pomoci by se dál jak před letiště nedostal.

Naštěstí se mi ozval Evgeniy, člověk, který doprovázel Gošiho z Prahy do Tel Avivu. Napsal, že pokud moje nabídka pomoci při hledání trvá, do Izraele mě zve a bude Gošiho hledat se mnou. Nabídl mi i ubytování u nich v rodině a tím začíná kapitola Izrael…

Příprava na odlet…

Nic není v naší rodině “jednoduššího”, než odletět do Izraele

Petr, moje drahá polovička, se v sobotu vrátil ze třídenní konference a hned ode mě získal informaci, že odlétám hledat Goshira

Vím, že má vyšší tlak, ale jak jde o psy, tak se nějak zapomínám kontrolovat. Naštěstí informaci přežil, ale nesouhlasil s tím, že poletím sama. Za prvé jsem nikdy v životě ještě neletěla, za druhé neumím ani jeden cizí jazyk, kromě slovenštiny :-P, za třetí jako epileptik potřebuji nutně doprovod, co kdyby, kdyby :-/ Takže se začalo přemýšlet, jak to udělat s jeho dovolenou, která je defacto hlášená den ze dne a jak vysvětlit šéfům, že letí hledat psa. Tuto verzi jsme zamítli a vymysleli jiný důvod rychlého volna. Ne každý by totiž pochopil, že dva lidi odlétají nejdražšími letenkami (rezervace na druhý den je cenově šílená) do Izraele hledat nějakého psa.

Petr dovolenou získal s přáním hezkého pobytu ;-), já zajistila letenky, Evgeniy poslal pozvání a pro jistotu jsem informovala ministerstvo zahraničí, že budeme v zemi izraelské

Pak honem zajistit hlídání našeho čtyřhlavého psího stáda

, odvézt je na místo pobytu, vzdálené 150 km, vrátit se, sbalit a odjet na letiště.

Je zvláštní, že ačkoliv jsem nikdy neletěla, vůbec jsem nebyla nervózní. Hrozně jsem už chtěla být v Migdalu, kde se měl pohybovat Goši a hledat ho. Petr byl naopak nervózní šíleně. A tak hurá do Izraele…

Izrael a my…

V Tel Avivu jsme přistáli kolem třetí hodiny ráno. Po vyřízení nezbytností a zbytečností se setkáváme s Larisou Muchina, kamarádkou Evgeniya, která nás má zavézt do Haify k Sintcyn family . S radostí zjišťuju, že jsem nezapomněla ruštinu, rozumím a taky ze mě i něco sem tam vypadne

Takže jazyková bariéra s Larisou a jejím manželem Romanem je zbourána. Po příjezdu do Haify, mimochodem, jízda s Larisou mě totálně probrala, a seznámení s rodinou Evgeniya, jsme do sebe převrátili hrnec kafe, čaje a odjeli do Migdalu hledat Gošiho. Migdal je od Haify vzdálený zhruba půl hodiny autem, autobusem tak podobně, protože autobusy v Izraeli jezdí stejně divoce

Tak, jak jsem si celou dobu malovala, že přijedu na místo, zakřičím “Goši” a on přiběhne, tahle vize okamžitě vzala za své. Migdal není velké město, oproti Haifě je to prcek, ale kolem Migdalu jsou obrovské plantáže čehosi, lesy, louky, a to všechno v kopcovitém terénu. Když k tomu připočítám obyvatele, kteří na nás koukali jako bychom spadli z vesmíru….

To bylo první rozčarování. Druhé přišlo hned vzápění po setkání s Natálií. Jsem asi hodně naivní holka, když už začala má představa o Izraeli takto. Natalia nás uviděla, přivítala se s Larisou, na naše dvě maličkosti se ani nepodívala, natož aby podala ruku, a začala naříkat, že ztratila Gošiho. Dnes už zhruba vím, co je Natalia zač, ale tehdy moje překvapení šlo do nebes. Gošiho měla necelý den a dělá scénu jak z filmu. Já ho vypiplala z flašky a místo, abych brečela, tak stojím a hledím na největší herečku světa. Proboha, kam já jsem to Gošiho poslala :-/ No nic, chybama se člověk učí.

Začali jsme hledat na místech, kde Gošiho viděli naposledy. Potom jsme postupně procházeli les a louku. Kolem třetí hodiny jsme to prozatím vzdali. To bylo pondělí.

Vrátili jsme se do Haify, kde jsme nespolečensky odpadli do postelí a usnuli. Večer jsme se nakrátko probrali, domluvili program na úterý a vrátili se zpět do hajan

V úterý jsme do Migdalu jeli autobusem. Připojila se k nám i Varvara, manželka Evgeniya. Cesta autobusem byl pro mě zážitek. Nejenže jsem jela busem po dlouhé době, ale izraelští řidiči vesměs mají zcela jinou řidičskou mentalitu

Nejvíc mě fascinovalo, když nastupoval stařík. Autobus se začal na stranu nástupu naklánět, aby příchozí důchodce měl stupínek co nejnižší. Pak následovalo něco, co mi připomnělo scénku z Harryho Pottera. Stařík sotva nastoupil, natáhnul ruku s nějakým tím šekelem k řidiči, ten již na nic nečekal, zařadil rychlost, dupnul na plyn a jen si vzal od staříka peníze, už se rozjíždí. Stařík po prudkém rozjetí letí dozadu a tak tak dosedá na nejbližší sedadlo. Je ale poznat, že tohle nedělá poprvé

A tímto stylem jízdy jsme dorazili do Migdalu.

Začali jsme hledat tentokrát z druhého konce. Přivítala jsem fakt, že dnes nedošlo k setkání s Natálií. Prý je v práci. Rozdělili jsme se, my šli od hřbitova, Varvara z druhé strany města. Moje touha najít Gošiho byla obrovská a neuvědomovala jsem si kolikrát, co vlastně dělám. Procházeli jsme nádherný židovský hřbitov, všude hrobové ticho

a já do toho řvu GOŠÍÍÍÍÍÍ….. se divím, že mě nezastřelili. Prošli jsme i kus plantáží, kde celkem bylo vidět, kdyby se Goši někde pohyboval. Evgeniy nám ukázal místo, kde dávají nějací lidé zbytky pro psy, takže snad nějaké jídlo má. S vodou to už bylo horší, jediný přístup k vodě bylo vzdálené jezero za plantáží, ale je otázka, zda tam chodí.

Za celý den opět bez výsledku. Jsem sice zvyklá hodně chodit, ale překvapilo mě, jak mě bolí nohy. Ve středu jsem chodila už jako kačer :-/ Protože jsme prošli v pondělí a v úterý okolí města, chtěla jsem jít ve středu dovnitř Migdalu. Evgeniy sice tvrdil, že tam nebude, že je pro psa velmi horko na to, aby byl ve městě, ale já jsem nechtěla nic vynechat.

Město bylo opravdu horké. Mé nohy to zcela odrovnalo. Dokud ještě nohy chodili po hlíně, tak to šlo, ale jak jsem je dala na beton, kňučela jsem. Ale pak jsem si představila Gošiho, že někde leží a potřebuje mě a hned jsem se vzpamatovala.

Bohužel ani středa nepřinesla nějaký výsledek a nejhorší bylo, že o Gošim už nepřicházeli žádné zprávy. Nikdo ho neviděl.

Opět jsme se vrátili do Haify. Evgeniy musel do práce na noční, Varvara ve čtvrtek do práce na den. Takže do Migdalu bychom se dostali jedině sami autobusem. To jsme vzdali, protože v Izraeli se anglicky nemluví a v autobuse i na zastávkách je pouze hebrejština a arabština. Takže kdoví, kam bychom dojeli

Evgeniy, jakmile se po noční vyspal, nám nabídl, že nám ukáže alespoň nějaké zajímavosti z Haify, když už jsme tady

Mé nohy sice měli jiný názor, ale šlo se.

O Gošim nebylo stále vidu ani slechu. Plakáty s jeho fotografií a telefonem byly snad všude, ale nikdo už nehlásil, že ho viděl. Evgeniy říkal, že je zbytečné ho jet znovu hledat, lidi by volali, kdyby se objevil. Už jsme měli podezření, že Gošiho někdo sebral. Navíc byla doba velikonoc, všude probíhali rodinné pikniky, pokud byl Goši hladový, pravděpodobně k někomu přišel žebrat a ten dotyčný si ho vzal. Třeba….

Večer volala Larisa z Jeruzaléma, jestli bychom nechtěli přijet k nim do neděle, než poletíme zpět. Pozvání jsme přijali s tím, že budeme stále na telefonu, kdyby se Goši objevil.

Bohužel až do našeho nedělního odletu o Gošim nepřišla jediná zpráva

Tady je lísteček s prosbou o Gošiho návrat….

Návrat z Izraele…

V neděli v noci nás taxi odvezl na letiště do Tel Avivu. Odlétali jsme ve čtyři ráno v pondělí izraelského času a v devět jsme byli v Praze. Po příletu, ještě na letišti, jsem zapínala telefon a hned na mě pípla zpráva, že Goši se našel

V době, co my jsme letěli, tak nějakému “hledači psů, kterého najala Natalia, se podařilo Gošiho najít. Byl uvázaný někde u arabů, bez vody, bez jídla, zhruba týden. Zkontroloval čip a zavezl ho k Natalii domů. Nebudu zde rozvádět teorie, zda je to možné, není to možné, proč, atd. Byl prostě na světě, a to bylo prvořadé.

Měla jsem obrovskou radost z toho, že je naživu a relativně v pořádku. Menší radost jsem měla už z toho, že je stále v Izraeli, protože už po setkání s Natalií jsem věděla, že, pokud ho najdu, vezmu ho zpět. Během pobytu jsem se postupně dozvídala o Natálii víc a víc a nic hezkého. Byly to věci, které nebylo možné zjistit z domova a přes chat. Vše mě utvrzovalo v přesvědčení, že Goši v Izraeli zůstat nesmí. Nyní jsem musela přemýšlet, jak zařídit jeho návrat.

S Natálií jsem již komunikovat nechtěla a ona se mnou evidentně také ne. Zkusila jsem tedy jednání přes Evgeniye, přece jen nás tři Goši spojuje

Evgeniy souhlasil, že zkusí s Natálií vyjednat vrácení Gošiho. Natália nechtěla o návratu ani slyšet. Byla jsem nešťastná, protože jsem jí psa nechat nechtěla, ale právně byl její.

Protože hodně známých “prožívalo” tohle hledání s námi na Facebooku, a chtěli vědět, jak vše pokračuje, sepsala jsem celou cestu včetně chování Natálie na FB a zveřejnila příběh. Netušila jsem, co můj příběh způsobí. Na druhý den mi Natália napsala, abych si Gošiho okamžitě odvezla, že má plno telefonátů od lidí, aby pejska vrátila zpět do Česka. Nastalo vyjednávání Gošiho letu a cesty na letiště. S hrůzou jsem zjistila, že letenka zpět pro Gošiho je stejně drahá jako za nás dva do Izraele tam a zpět

To je tedy průšvih, všechny našetřené peníze jsem dala do cesty a hledání Gošiho. Nálada byla na bodu mrazu, ale couvnout už jsem nechtěla.

Jak se říká, v nouzi poznáš přátele

Na Facebooku, na popud mé kamarádky Zoricy, vznikla sbírka na návrat Gošiho. Nevěřila jsem, co lidí na Gošiho přispěje. Byla jsem hrozně dojatá a překvapená a díky těmto lidem jsem v pátek 25.4. držela Gošiho na letišti v náručí

Goshir opět doma…

A jsme zpět doma. Psí přivítání se konalo již na letišti, jelikož jako správný psí blázen vozím všechny psy sebou. Takže parkoviště před letištní halou mělo malé divadlo

Domácí uvítání měl “pouze” Petr, zato bouřlivé. Přece jen se dlouho neviděli

Jako správní chlapi nedali na sobě znát žádné dojetí, ale stoprocentně nějaká ta slzička v koutku oka byla

Když jsme Gošiho před 14-ti dny poslali do Izraele, snažila jsem se dát naši zahradu do původního stavu. Bylo to velmi těžké, neboť třináct štěňat dokáže udělat věci, které prostě nevymyslíte. Hlavně jsem zasypávala několik vyhrabaných děr, kde hrozilo, že nepozorný chodec bude mít výron kotníku. Pak nastal úklid všeho možného i nemožného dřeva, ze všech možných i nemožných koutů zahrady. Přitom jsem stále objevovala další a další štěněcí kešky, jak my říkáme psím hovínkům

Po dvou hodinách práce jsem byla jakž takž spokojená.

Po příjezdu z letiště Goši vlítnul na zahradu a ihned kontroloval své jamky. Byl evidentně rozmrzelý z faktu, že zmizely. Obhlídnul i pečlivě naskládané dřevo a jen po mě hodil okem. Bylo mě jasné, že k mojí práci zaujal negativní postoj a bude ji pozitivně přehodnocovat :-/ Dřevo jsem naskládané viděla naposledy. A jámy? Na druhý den přiběhl s čumákem od hlíny, rozesmátý od ucha k uchu a my opět našlapujeme velmi opatrně

Protože po týdnu hladovění byl kost a kůže, bylo potřeba krmit pomalu ve více dávkách. Byl to problém. Goši měl pořád hlad a snědl by nejraději i misku. Rychle se ale dostával opět do kondice, i díky tomu, že do Izraele odlétal v poněkud zavalitějším stavu

Za měsíc krmení již začal odmítat polední porci, jelikož ostatní psi nejedli s ním a on evidentně nerad jí sám. V tomto jsem mu pomoct nemohla, neboť krmit i ostatní psy třikrát denně, jen proto, aby on žral, to prostě nešlo.

Mezitím, co se Goši úspěšně u nás zotavoval jak po psychické, tak fyzické stránce, my přemýšleli, co s ním dál. Já jsem rezolutně odmítala mít dalšího psa, myslím tím psa – samce, ne psa jako psa. Před sedmi lety jsme koupili pětiletého Carlose za účelem “krycího psa” pro naše psí holčičky. I když je Carlo zlatíčko, které se na této zeměkouli vyskytne jednou za sto let, přesto je to PES, který, když fena hárá, a já štěňata zrovna nechci, tak “pláče”. Dnes už je klid, jelikož ze zdravotních důvodů je Carlo vykastrovaný a užívá si zaslouženého psího důchodu. Ale ještě nedávno člověk stále kontroloval, zda některá z holek nehárá, zda jsou dobře zavřená vrátka, zda je Carlo opravdu doma a ne na zahradě, kde je háravka, atd., atd. Prostě, psa domů už ne.

Začala jsem tedy Gošiho opatrně nabízet. Dala jsem inzerát na Facebook a na vlastní web. Na inzertní portály jsem moc nechtěla, aby se nepříhlásil nějaký podivín. Chtěla jsem pro Gošiho toho nejlepšího majitele a rodinu. A tak začal další prodej Goshira :-/

Jak jsme prodávali Gošiho…

Hned po zveřejnění nabídky se mi ozvali majitelé jeho brášky Graphica, který je v Itálii. Moc by ho chtěli a celý jeho příběh vlastně od začátku sledovali. Byla jsem jejich nabídkou vzít si Gošiho nadšena. Jsou to příjemní lidi a byl by s bráškou. Začali jsme domlouvat podrobnosti o převzetí a další formality. Pak se několik dní neozvali, což mi signalizovalo, že to nebude zas až tak jednoduché a příjemné, jak si to maluju. Jistě. Přišel e-mail s omluvou, že všechno přehodnotili a zatím si nemohou dva psy v domě dovolit. V pořádku, lepší, než kdyby Gošiho po týdnu vrátili

Pak nastala delší odmlka. Měla jsem pár výstav s dospělými psy, samozřejmě mě to nedalo a přihlásila jsem na jednu klubovou výstavu i nezbedu Gošiho. Říkala jsem si, že s pohárem se bude klučina líp prodávat

Šikulka…vyhrál nejlepší štěně celé výstavy

Pohár máme, tak opět do prodeje

Dalším zájemcem byla moje kamarádka Dana. Zde se musím zastavit déle a vrátit se o několik měsíců zpět.

Když měl Goši 3 měsíce a byl proočkovaný, začala jsem ho brát na coursingové tréninky. Zde jsem se setkala poprvé s Danou a jejím manželem. Hrozně Gošiho chtěli, bohužel už byl rezervovaný a musela jsem je odmítnout. Po odletu Gošiho do Izraele si přesně v ten týden Dana pořídila štěně malé kníračky Roxy. Nevěděla, že já jsem odletěla do Izraele pro Gošiho, v tu dobu ale už malá Roxy byla u nich doma.

Když se Goši vrátil a já ho začala nabízet, přemýšlela Dana o tom, že si ho vezme. Byl tu sice problém s malou Roxy, dvě štěňata v domě je někdy horší než výbuch atomovky, ale Goši s Roxy se tak úžasně skamarádili, že teoreticky by se to snad zvládlo. Nechala jsem je v klidu přemýšlet. Po několika dnech mi Dana řekla, že si na to netroufá a nerada by mě zklamala. Bylo to od ní fér jednání a moc si jí za to vážím.

Tak jsme čekali dál…

Ozvali se zájemci z Vídně. To už jsem nebyla tak nadšená, sice to není taková dálka jako Izrael, ale přece jen je to “z ruky” a lidi neznám. Ale co, pozvu je k nám, poznáme se blíž a uvidí se.

Byli u nás dvakrát. Poprvé jsme si hlavně povídali spolu, zjišťovali, co jsou zač a nakonec pustili Gošiho, jaký názor na ně bude mít on. Byli mu evidentně sympatičtí, s paní se spřátelil hned, vlezl jí na klín, olízal obličej a hledal něco na zub.

Druhá návštěva byla ve smyslu soukromé procházky s Gošim. Po hodinové procházce byli všichni spokojení a paní prohlásila, že je do Gošiho zamilovaná a chce ho. Přijedou si pro něj zhruba za 14 dní, že teď jedou pryč. Za čtyři dny přišel e-mail, že Gošiho si vzít nemohou, že nejsou ještě na psa připraveni :-O Zde nastával moment, kdy mi něco v hlavě začalo říkat, ty nám chlapče zůstaneš…

Vyvrcholením a ukončením prodeje byla opět kamarádka Dana

Když se dozvěděla, že by měl jít do Vídně, byla z toho dost špatná. Já sice taky, ale přece jen jsem to brala jako nutný odchod. Po mé zprávě, že i tento prodej selhal, mi oznámila, že Gošiho chce. Prostě a jasně ho chce. Dohodli jsme se, že sice je Goši oba zná odmalička, ale že raději půjde k nim na zkoušku přes víkend. V sobotu jsem mu sbalila hračky, deku a jídlo a odjel do Svinošic, které jsou od nás 5km a cca 7 minut jízdy. Můj návrh, že to s ním půjdu raději pěšky, kdyby náhodou utekl, aby věděl, kudy zpět, byl bohužel zamítnut

Dana mě každou chvíli informovala, jak se Goši cítí, co zrovna dělají a jestli je smutný. Přes den to šlo, i když se prý nehraje jako obvykle. Problém nastal se setměním. Goši je pes venkovní, doma nechce být a tak spává v kotci. Dana kotec má, takže si vzala spacák, lehla si s Gošim a malou Roxy do kotce, aby první noc nebylo Gošimu smutno. Goši přes všechny tyhle vymoženosti plakal

Plakal čtvrt hodiny, půl hodiny, nepomáhalo nic. O půl desáté mi Dana volá co má dělat, že Goši naříká. Nejdřív jsem se lekla, že Goši utekl, po všech zkušenostech…. radu jsem bohužel neměla, jen jsme se dohodli, že počkáme do desáté hodiny a pokud nepřestane, že ho Dana přiveze. Celý tento rozhovor poslouchal i Petr. Nastaly dvě minuty mlčení a pak Petr řekl osudovou větu “jedeme pro něj a už zůstane tady”

Zase je jich pět…

Ještě teď mi zní v uších Petrova slova “čtyři a dost”. Měli jsme i pět psů, to jo, stará Ája umřela dá se říct nedávno, ale nějak vznikl nepsaný zákon čtyř psů. Ten je nyní porušen a myslím, že nějakou dobu porušen i bude. Našim důchodcům se chválabohu daří dobře, takže nehrozí, že by počty klesaly

V neděli jsem seděla na zahradě a přemýšlela, jak vše zorganizovat tak, aby soužití s pubertálním psem probíhalo co možná nejpříjemněji. Došla jsem k závěru, že pokud chci mít z Gošiho dobrého společníka, cvičák mě nemine. Po dlouhých 25 letech tedy opráším znalosti a hurá do boje

Mimo cvičiště si svoji energii může vybít na coursingu. Holky běhají závodně, tak holt chlapeček bude běhat také. Nějaký ten trénink už má za sebou, jakmile oslaví rok, může se připravovat na licence. Prostě, už je tady a musíme to s ním zvládnout. Je to zvláštní, u holek jsem potřebu výcviku nějak nepociťovala, učení probíhalo automaticky při procházkách a navíc, co jsem hodně oceňovala, učily se od sebe navzájem. Stačilo přivolat jednu a doběhli ostatní. Psí kluk Carlo k nám přišel již vychovaný. Měl pět let, když jsme ho koupili a jediné, co se učil, byla čeština. Rozumněl polsky a po nějakou dobu se loukami a lesy neslo volání v polštině

Ale jak už jsem psala, Carlo je vyjimečná bytost, která nepotřebuje žádný výcvik, což se o jeho vnukovi říct nedá

Goši nejenom že nikoho z dospělých nenapodobuje, ale navíc ještě vymýšlí své speciality jak neposlechnout a jak se uposlechnutí povelu decentně vyhnout….neslyšel jsem, zamyslel jsem se, mám tě rád

Bude to s ním těžké…

Gošiho nejvíc miluje jeho babička, desetiletá Ebi. Ebi je komplikovaná psí osoba, psychiatr by měl z ní slušný výdělek. Naši smečku Ebi rozděluje tak, že vždy se s někým absolutně nesnese. Momentálně je tou vyvolenou černá Tiggy. Tím pádem je smečka rozdělena na dvě poloviny, Goši, Fergie a Ebi jsou na jedné polovině zahrady, Tiggy a Carlo na druhé. Carlo miluje všechny a Ebi jeho taky, jenže je to starý pán a chce mít už klid. Takže se snažím, aby ho měl, což u hyperaktivní Ebi zajistit klid nelze. Goši tento stav rozdělení nechápe. Chce být se všemi a tak, když se mu podaří proklouznout brankou do druhé poloviny, k druhé smečce, je šťastný. Ovšem za chvíli mu začne být smutno po té první polovině

Těžký život štěněte…

Ale zpět k Ebi, ta je tedy milující babička. Fergie se stále cítí být matkou, která vychovává syna. Někdy se mi zdá její výchova dost drsná, váhám, zda zakročit, ale když vidím, že Goši si z toho stejně nic nedělá, odcházím. Dědeček Carlo nesnáší jeho rychlé pohyby. Jakmile Goši kolem něho proletí, Carlo zařve svým hlubokým hlasem, Goši se na moment skrčí, aby za vteřinu pokračoval ve svém trysku. Černá Tiggy je teta, absolutně nepříbuzná, ale je to teta na hraní. Přetahuje se o balónek, honí se, nevychovává a Goši ji má moc rád. Tak to je naše vousatá smečka

Babička Ebi…

Nedá mi to, abych se ještě nevrátila k Ebi, Gošiho babičce. Ebi se narodila v mé chovatelské stanici před necelými deseti lety jako prvorozená, nejkrásnější ze všech štěňat a dostala červenou šňůrku. Mimochodem, červenou šňůrku měla i Fergie a Tiggy, nevím, zda to je náhoda, nebo ty nejkrásnější zvířata se tak označují

No nic. Bohužel co bůh Ebině nadělil do krásy, to ubral z povahy. Jako štěňátko se mi zdála v pohodě, vše plynulo na povrch časem. Největší problémy s Ebi jsem začala poznávat, když jsem se nastěhovala k Petrovi do bytu 1+1 já a tři psy

Tenkrát ve složení Rendy (matka Ebi) , Ebi a stará Ája. Petr, jako domorodec, měl své zvyky, například chození při čištění zubů po bytě, což vlastně bylo z kuchyně do obýváku

To Ebinu vytáčelo k nepříčetnosti. Okamžitě spustila na celý činžák řev, takže Petr se záhy naučil pobývat pouze v koupelně. Také vyslékání trika způsobilo podobné reakce

Ponožky, které Ebi našla pohozené na gauči nebo židli měli do pěti minut větrací otvory. Pro Petra, který do mého vpádu k němu, neměl žádného psa, prodělával pořádný šok.

Po nějakém čase jsme se přestěhovali na krásnou polosamotu, kde jsme doteď. Hledali jsme dlouho, neboť výběr domečků a chat byl velký, ale my hledali hlavně velkou zahradu a zvukovou vzdálenost od lidí, neboť knírači přece jen štěkají. Hlavně Ebi

Už mám spolehlivě vyzkoušené, že pokud se Ebi vyskytuje na zahradě a někdo jde náhodou kolem, spustí se neskutečný řev. Je-li Ebi doma, na zahradě, i kdyby prošel slon, je ticho. Je otázkou, co je dobré. Soused odnaproti říká, že je Ebi velmi výhodné stvoření. Od doby, co oznamuje každou nohu, tak víme, kdo právě jde. Jakmile ji zavřu, ztrácíme přehled o příchozích osobách

Na procházkách je mi Ebi moc líto. Není možné ji pustit na volno, tak jako ostatní psy. Ano, kdysi jsem to také zkoušela, ale mé nervy byly napnuté k prasknutí, jelikož jsem neustále musela dávat pozor, zda někde někdo nejde, zda někde někdo nevyjde anebo není skrčený (třeba houbař). Pokud jsem neuhlídala, Ebi s radostí osobu zaměřila, neslyšela mé zoufalé volání, letěla k osobě, kousla do nohy a zdrhla. Zkusila jsem jí nasadit náhubek. Nevím, jak to dokázala, ale v momentě, kdy byla příležitost někomu ublížit, náhubek odletěl stranou a dotyčný byl opět poškozen. Řekla jsem dost a Ebi chodí pouze na vodítku Flexi. I tak, když míjíme na procházkách nějaké osoby, cítím, jak vodítko vibruje a Ebi vrčí.

Něco jiného je to na výstavách. Jelikož je opravdu Ebi velmi krásná, odmalička jezdíme na výstavy. Má mnoho titulů, ze všech možných zemí. Ale ani na výstavách neprobíhalo nic jednoduše. Musela jsem ji naučit, že rozhodčí se stoprocentně nežere a nevrčí se na něj. Zvykla si tak, že přijde do kruhu, odběhá si svoje a pak znuděně odkráčí. Za celých deset let žádnému rozhodčímu neublížila, přesto jsem v pozoru

Jak je nesnesitelná s lidmi, tak stejné je to se psy. Je jedno, jestli je to roztomilé štěňátko, nebo obrovská doga. Zažila jsem ji s mastifem, kdy se k ní láskyplně jeden nahnul, hlavu měl velkou jako celá Ebi a chtěl se kamarádit. V jediné sekundě, než jsem stačila zareagovat, mu Ebi prokousla pysk. Kdyby jí to chtěl oplatit, pravděpodobně by ji měl jako zákusek.

Po nějakém čase nastala otázka štěňátek. Měla jsem velké dilema. Chovat vůbec na feně s takovou povahou? Co když bude mít děti se stejným postižením? Copak já, už jsem na ni zvyklá, ale jiným bych ji nepřála. V tu dobu už jsme měli doma Carlose a taky jeden vrh s Ebininou matkou. Štěňata měli luxusní povahy, přátelské, neustále vrtící ocásky, prostě ideál po Carlosovi. Tak jsem si řekla, že jeden vrh s Carlosem zkusím a budu doufat, že její blbost na stoprocent překryje. Moje přání bylo vyslyšeno a štěňata byly nádherné po obou rodičích, ale povahu měli pouze po Carlosovi

Sledovala jsem je rok, než jsem se rozhodla k dalšímu vrhu, samozřejmě stejnému. A opět úspěch. Spojení jsme zopakovali ještě do třetice, z tohoto vrhu jsme si ponechali Fergie, naše sluníčko, která je povahou celý Carlo.

Prokletí jménem Ebi bylo zažehnáno

Ale abych nebyla zlá, doma mezi svými je Ebi nejmilejší stvoření. Umazlená, nosí stále nějakou hračku v tlamě, svoji smečku miluje ( až na nějakou tu výjimku

) takže suma sumárum, dokud se vyskytuje doma, je to zlatíčko